Kvalita fotografií není díky počasí, které nám zrovna při této příležitosti nepřálo, ideální, ale pro dokumentaci chování těchto zvířat snad dostačující. Dobře to dokumentuje série snímků útoku v galerii.

Odkaz Mapy Google:

Jižní Shetlandy a Antarktida

Trasa expedice na palubě Golden Fleece

V sedm ráno zvedáme kotvy a stejnou cestou, kterou jsme přijeli (jak také jinak, že se vracíme. Dnes je, zdá se, přesunový den. Jerome připravuje nějakou brazilskou specialitu, kterou si někteří z nás pamatují již z Jižní Georgie. Spousta koření, uzené maso, nakrájené domácí klobásky, to vše několik hodin dušené/vařené ve velkém hrnci….Čeká nás velká dobrota
Potkáváme jen dva keporkaky, kteří však nemají zájem o bližší seznámení s námi, takže pokračujeme. Je zajímavé, jak po třech týdnech na lodi i velmi atraktivní témata trochu zevšední. Ještě před několika dny jsme vybíhali na palubu, kdykoliv se na obzoru objevil obláček páry, vydechovaný velrybami. Dnes už čekáme, zda se k nim přiblížíme natolik, aby fotka byla alespoň trochu dobrá.
Nabízí se srovnání s výpravou do Jižní Georgie v roce 2010. Každá z výprav má, resp. měla něco, v čem byla vyjímečná. Na Georgii se mi líbilo, že po překonání vzdálenosti z Falkland jsme byli prakticky každý den na břehu. Současná expedice je více statická ve smyslu delších pobytů na lodi. Přesuny jsou delší, tudíž na lodi pobýváme více. To však vynahrazuje zdejší příroda. Ta je, z mého pohledu, exotická a doslova svými proporcemi vyráží dech. Kam se člověk podívá, tam je led, skály, moře, plovoucí ledovce. Není se co divit, Antarktida je svojí rozlohou srovnatelná se severní Amerikou.
A je to tady. Po celém dni plavby, kdy jsme neviděli ani ploutev, Jerome najednou zrychluje a míří někam, kam my, bez dalekohledu, ještě ani nedohlédneme. V dálce, skoro na konci Gunnel Channel loví kosatky. Když přijíždíme blíž, vidíme vařící se vodu okolo malých ledových ker, na kterých se choulí skupinky tučňáku kroužkových. Fascinovaně přihlížíme skoro vojenské operaci, při které se dvě až čtyři kosatky rozjedou těsně pod hladinou proti kře, před ní se ponoří do větší hloubkytak, aby se vytvořila vlna, která následně tučňáky smete do vody. Tam už se stávájí snadnou kořistí fravých kosatek. Následují dost kruté okamžiky, kdy se zdá, že starší kosatky učí mladé této technice: tučnák je znovu puštěn, někdy skoro až posazen zpět na kru a hra se opakuje….Častokrát je tučňák po uchopení vyhazován do vzduchu a stále ještě živý slouží jako jakýsi míč….
Celá podívaná trvá více než hodinu, kosatky postupují metodicky kru po kře, prozkoumávají jejich povrch tak, že se třetinou těla vynoří dívají se. Nikde však nevidíme žádné zbytky tučňáků, na kterých by hodovaly ptáci……
Později nám Jerome říká, že takové chování (vlny a shazování tučňáků z ker) u tohoto typu kosatek (velký typ B, který se specializuje na lov tuleňů, právě pomocí vln) dosud nebyl popsán a s největší pravděpodobností jsme byli první, kdo měl možnost ho pozorovat. Jediné co mně mrzí, je počasí, které nepřálo fotografování. Husté sněžení, na začátku mlha a zasněžená přední čočka objektivu nejsou zrovna předpoklady pro pořízení  super snímků. Přesto si myslím, že několik bude použitelných, ale spoň dokumentačně.

25. den, 12. 2. 2012, Laubeuf Fjord

Včera jsme se vrátili promrzlí, mokří, ale spokojení z paluby, a po zážitku s kosatkami, žertujeme o tom, že už nám zbývají jen dvě věci: vyfotit tučňáka císařského (Emperor Penguin) a přefotit lov kosatek, nejlépe s tuleni, v lepším světle.
Ráno se probouzíme hlukem nahozeného motoru okolo sedmé. Vycházíme na můstek a za dalších pět minut tady máme první z “objednaných” lahůdek, o kterých jsme včera žertovali. Ve vodě a na břehu jsou tučňáci císařští, resp. dva jsou ve vodě a jeden na břehu. Okamžitě přistáváme a ve svých apartních tepláčkách (během plavby se mi vytáhly asi o tři velikosti, takže bych se do nich vešel třikrát), přes které mám návleky se vydáváme vsříc “císařovi”. Je ochotný spolupracovat, takže zanedlouho máme nafoceno. Je to asi pohled pro bohy: pět  “pitomců” se válí ve sněhu v teplákách okolo jednoho tučňáka….
To hlavní se odehrálo v podstatě u tučňáka, následuje vcelku nudná plavba až do šesté odpoledne, během níž se střídá čtvero ročních období. Kotvímě z druhé strany ostrova Anchorage, u kterého jsme přenocovali už cestou sem.

26. den, 13. 2. 2012, Avian (Ginger) Island

Vyrážíme poměrně brzo ráno a den je dlouhý a víceméně se vleče až do poledne, kdy zastavujeme u ostrova Ginger. Je to místo, které už známe, byli jsme zde při cestě na jih. Je to také místo, kde v minulosti Jerome strávil celých jedenáct měsíců. Díky tomu má samozřejmě k tomuto místu srdečný vztah.
Fotím nějaké portréty osamělých mláďat a nakonec nacházím jednoho dospělého s docela pěknými horami v pozadí.
Na ostrově se zdržujeme necelé tři hodiny, snažím se natočit i nějaké zvukové záznamy. Když jsem byl v rozhlase povídat o Jižní Georgii, překvapilo mně, že nemají záznam hlasu rypouše sloního. Příště jim ho mohu přinést
Hned po návratu na loď vyrážíme na sever okolo ostrova Adelaide; čeká nás dvacet hodin přesunu. Pouze zálohuji fotky a ukládám se do postele.
Tam mně také zastihla nemilá zpráva: můj web není k dispozici…. Hned píšu domů a snažím se zjistit co se děje.

27. den, 14. únor 2012, zastávka u Armstrong Reef, jižní strana Renaud Island, kotviště Bates Island

Včera jsme opravdu vypluli a cesta se protáhla přes celou noc. Před devátou dopoledne se blížíme k Amstrong Reef, malému souostroví. Na jednom z ostrůvků je poslední kolonie tučňáků kroužkových, dále na sever už budeme potkávat pouze “oslíky” a uzdičkové. Je zde také velká koncentrace buřňáků jižních a chaluh. Přestože se vyloďujeme, nedělám ani jednu fotku, protože vše je šedivé, včetně oblohy, skal i samotných ptáků. Nakonec jsme usoudili, že chaluhy máme nafocené z jiných lokalit daleko lépe a voláme si Zodiak s Juanem. Odpoledne již zůstáváme na lodi, světlo se nelepší a na celou posádku sedla lenost. Tedy kromě Jirky Š., který neúnavně  (a sám) loví co nejlepší snímky chaluh.
Vašek dělá interview s Catie, Jirka V. mu pomáhá.
Catie je daší člen posádky, který si zaslouží pár slov. Její hlavní náplní je vaření velmi chutných jídel. Při kotvení v klidných zátokách je to vcelku “snadné”, když odhlédneme k podmínkám na malé lodi, stísněnému prostoru a podobně. Co však je obdivuhodné, že Catie dokáže uvařit i během crossingu (dlouhého přejezdu mezi Falklandskými ostrovy a konečnou destinací), který mnohdy trvá až pět dní….Při rozhovoru s Vaškem se se smíchem zmínila, že už možná patří do Guinessovy knihy rekordů: absolvovala crossing už 82x, což znamená v celkovém součtu více než rok…..Je to pravděpodobně babička rekordmanka
Kotvíme u Bates Island.

28. den, 15.únor 2012, Bates Island – Lemaire Channel, Booth Island

Ráno mně budí Vašek a jeho pokřik “dobré světlo”. Odpluli jsme od Bates Island asi v půl šesté a míjíme docela fotogenickou skupinku tučňáku kroužkových v protisvětle, spoustu krásných ledovců, nádhernou horskou krajinu na pobřeží; hory rostou přímo  moře, tím se násobí jejich výška….Daří se nám vyrušit čtyři plejtváky malé (Minky Whales), ale po chvíli je to s námi přestane bavit a odplouvají.
Pomalu přichází ospalost pozdnch dopoledních hodin, když posádka zbystří a ledovou tříští uhání  směrem ke dvojici keporkaků, kteří spí na hladině. V tu chvíli si asi všichni říkáme: “Kdyby to tak teď chtělo vyjít.” Ideální osvětlení, atraktivní pozadí s horami, modrá voda, ledová tříšť….A velryby jako by to slyšely, nám vycházejí vstříc, vynořují se postupně  hlavami, ukazují hřbety. Trvá to necelou hodinu a myslím, že tohoto setkání mám (zatím:-) nejlepší fotky. Možná by snesly i “zeď”, uvidím, až se na ně podívám pořádně.
Plujeme a plujeme, je to celkem nezáživné, dnes bychom se chtěli podívat na Lemaire Channel za, doufejme, lepšího počasí, než posledně. Když se blížíme, je obloha opět zatažená, šedivá, takže z toho asi nic nebude….Projíždíme Lemairem, který je asi jednou z nejfotografovanějších lokalit z celé Antarktidy. Po zakotvení nedaleko Lemairu se Jerome ptá, zda chceme na břeh. Je okolo sedmé hodiny večer, jdeme víceméně z povinnosti….Je zde kolonie tučňáku oslích, kroužkových a uzdičkových, je to jedno z mála míst, kde se dají vyfotit všechny zmíněné druhy na jedno políčko.
Večer se otvírá obloha a začíná mazec; super světlo, tučňáci pózují, válíme se v jejich……… a užíváme si to. Bylo to asi nejlepší světlo, které jsme zde měli. Teď, po večeři, ještě stáhnout fotky a hurá spát.

29.den, 16.únor 2012, Lemaire Channel, Booth Island – Gerlach Point

Tak kdo mně to ráno zase budí? Ano, sám velký náčelník Vašek….Mám radost…..Vlastně nemám, ale náčelníkovi se neodmlouvá….Odplouváme kolem půl sedmé a míjíme jednu velrybu. Ukáže se jen na chvíli a je pryč. S tím včerejškem se to nedá srovnávat. Ráno ubíhá v ospalém tempu (ostatně jako každé moje ráno), na druhou stranu tady není vyloučeno vůbec nic. Když jsem si včera říkal, že to je den na nic, objevili se ti dva keporkaci a večer, když jsme už nečekali žádný zázrak, vykouklo slunce a bylo asi to nej světlo, které si lze přát.
V poledne (čas hladu a polévky) kotvíme u Gerlach Point, kde je kolonie oslíků a uzdičkovýcha kde je možné, při troše štěstí, pozorovat predaci tuleňů leopardích. Než se nadějeme, jsme v Zodiaku a zkoušíme štěstí. A bingo! Vidíme třikrát, jak tuleň popadne tučňáka a pak ho trháním a házením nad hladinou porcuje na menší kousky. Není to podívaná pro slabší povahy, občas připomíná řeznictví…..
V jednu chvíli dokonce se tuleň přiblížil k Zodiaku natolik, že Juan musel vzít pádlo do ruky, jen pro všechny případy. Naštěstí ho nemusel použít, ale odfouknutí tuleně, půl metru od objektivu není vůbec příjemné. Zvlᚡpoté, co nám třímetrový drobek dokázal, co dovede svými ostrými zuby.
Opět jsem si ověřil, že fotit objekty na hladině není vůbec jednoduché. Chce to i kus štěstí, aby to nebyla další fotka do sbírky “tmavých hřbetů….
Po večerním prohlížení se nakonec ukázalo, že některé z fotografií budou použitelné. Udělám z nich sérii třech až čtyřech, aby byl v tom byl nějaký příběh….

30.den, 17. únor 2012, Gerlach Point – Melchior Islands

Včera večer, kromě jiného, měl narozeniny Jirka Š. Oslavili jsme to piškotovým dortem s jednou svíčkou. Co se týká jídla, mám obavu, že očekávaný úbytek váhy se pravděpodobně letos nedostaví. Po návratu z Georgie jsem měl dole asi šest kilo, ale v porovnání s tím, jsme se zde relativně málo pohybovali.
Od rána plujeme k Brabant Islandu, kde bychom rádi viděli “krmení” velryb. Je to místo, kde se přirozenou cestou hromadí mnoho krilu, který je hlavní potravou keporkaků. Doufáme, že se nám podaří je překvapit při snídani s široce otevřenými tlamami. Vlastně, když říkám při snídani: ráno jsme se probudili do šedého, zasněženého dne a díky tomu, že máme šedesát mil před sebou, převalil jsem se na druhý bok a spal jsem dál.
Nicméně po  obědě již máme štěstí a velryb je doslova plné moře. Bohužel všechny jsou buď ve “spánkovém” režimu, nebo se na nás přijedou podívat a žádná z nich se nekrmí. A tak to zůstává až do sedmé hodiny večer, kdy navíc přichází mlha a sněžení. Plán je zůstat ještě zítra v této oblasti; podle předpovědi má být lepší počasí a snad budeme mít více štěstí.
Kotvíme u Melchior Islandu, mezi ostrovy Eta a Omega.

31.den, 18. únor 2012, Brabant Island, začátek crossingu

Ranní probuzení, opět do studeného zasněženého rána, neslibuje příliš dobré vyhlídky na fotografování. Fičí studený vítr, který v našem, skalami chráněném kotvišti, moc neslyšíme, vidime ho však na okolních hřebenech. K našemu překvapení se vydáváme na cestu a po hodině potkáváme keporkaka, který je zřejmě nadšený naší přítomností a skáče nad hladinu, ukazuje se na dva metry od lodi, dokonce cítíme, jak se otírá o kýl Golden Fleece. Skoky byly podobné těm, které jsem viděl u Mombasy s rodinkou; tehdy však, vzhledem k mořské nemoci skoro celé rodiny jsem neměl na focení ani pomyšlení….. Není jednoduché se udržet na palubě při vysokých vlnách a ještě se pokoušet o jakousi kompozici Držíme se, čeho se dá, na namrzlé podlaze kloužeme, jako Martina Sáblíková, přesto je občas slyšet zaklení; sem tam to s někým hodí na zábradlí a to neuhne…..
Takhle řádí asi hodinu a pok nás zanechává o samotě. Po cestě narážíme na další spoustu velryb, ty však nemají zájem a po několika chvílích se ztrácí v hlubinách…
Vzhledem k tomu, že náš čas zde se už pomalu chýlí ke skutečnému konci, dnes musíme vyplout směrem k Falklandským ostrovům. Cesta by měla trvat asi čtyři a půl dne, možná méně v závislosti na počasí.
Znamená to čtyři dny cesty na Kinedrylu a víceméně v posteli. Snad to přežijeme v pořádku a ještě budemem mít příležitost krátké návštěvy vybrané lokality na Falklandech.

32- 35. den, 22. únor 2012, Falklandské ostrovy

Dojeli jsme na Falklandy v noci okolo 23.00. kotvíme na obvyklém místě Fipass. Jak jsem předpokládal, crossing byl ok, ale přesto jsem ho skoro celý strávil v posteli. Četl jsme, poslouchal hudbu, nebo jsem se snažil zabít čas spaním.

36.den, 23. únor 2012, Falklandské ostrovy

Den trávíme ve Stanley, kde se zdá, že kromě dnů, kdy zde kotví velké lodi, není příliš živo. Snažíme se nakoupit alespoň pár dárků a suvenýrů pro naše blízké, ale všechny suvenýry jsou zaměřeny na japonské turisty nebo na seniory 75+.
Večer nás překvapuje Jerome a Cathie vynikajícím sobím fondue.

37.den, 24. únor 2012, Falklandské ostrovy

Tony, místní znalec ostrovů nás veze na Bougainville Cape s koloniíí tučnáků skalních (Rockhoppers), kormoránů modrookých a jiného ptactva. Počasí není nic moc, občas prší a převážně zataženo, ptáků sice spousta, ale po našich předchozích zážitcích je to opravdu slabé. Vlastně slabé: pokud bychom tady byli před Antarktidou, byli bychom nadšeni. Teď je naše nadšení citelně slabší….
Večer jsme pozvali celou posádku do jediné zdejší restaurace, kde jsme i na místní poměry působili jako exoti – několik týdnů na lodi se na našem vzhledu trochu podepsalo a mezi ostatními místními šviháky, většinou okravatovanými, jsme působili trochu nemístně….

38.-39. den, 25.-27. únor 2012, cesta přes Santiago de Chile a Madrid do Prahy

Není co psát….Snad jen, že let Santiago – Madrid trvá (pořád:-) 13  hodin, to hovoří za vše. A nakonec jedna perlička. Při přenocování v Santiagu, jsme v sobotu ráno neodolali snídani z čerstvých jahod. U mně se střevní potíže projevily už na letišti a doznívaly ještě v letadle, ostatní si to letadlo užili naplno.
Poslední zápisky píšu v Madridu, kdy nám do odletu zbýva hodina a půl a do příletu do Prahy asi pět hodin.

Vyrážíme asi v půl sedmé, vstáváme, dáváme si kafe a snídani, ale počasí je stále stejné. Sněží, šedivá obloha, na focení to vůbec není. Přesunujeme se asi šest hodin (během přesunu je samozřejmě odpočinek v kajutách na ostrov Jingle Island. Zde se náchází menší kolonie tučňáků kroužkových (Adelie Penguins), které jsme už včera občas míjeli na okolo plovoucích krách. Dnes máme možnost je navštívit přímo v jejich “obýváku”. Odér v kolonii je nezaměnitelný, co je ale oproti jiným koloniím odlišné, je kluzkost jejich exkrementů……Na šikmých skalních plotnách to je jako na …..klouzačce. Šedivá obloha, nevýrazné pozadí, dnešní fotky asi nebudou žádná hitparáda…
Odpoledne nás zastavuje souvislý led (fast ice) v úžině, na kterém se usadila spousta tuleňů krabožravých. Fotky nic moc, kus vody, led a spousta černých teček, nicméně takovou koncentraci tuleňů člověk nevidí každý den. Po objetí úžiny (kvůli 300m ledu plujeme více než hodinu) kotvíme na ledu. Kapitán rozjede loď proti místu se slabším ledem, nechá ji vyjet na něj, stále se zapnutým motorem proti němu tlačí, zatímco Juan zatluče kolík do ledu na “břehu”, ke kterému loď přiváže.  Pak neutrál, loď se trochu vrátí a je zakotvená.

19.den, 6.2. 2012, úžina Pickwick-Tupman Island – Fish Island

Skoro hned po vyplutí vysvitlo slunce, hurá!! Po dvou zamračených dnech je to vítaná změna. Plujeme do úžiny, která je klasickým příkladem špatného odhadu vzdáleností v Antarktidě. Vzdálenost od ostrova kolem kterého plujeme, odhaduji na jeden kilometr. Ve skutečnosti je to jedenáct námořních mil, což dělá okolo dvaceti kilometrů, tzn. zhruba vzdálenost Staré Boleslavi od Prahy…..
Nádherné hory v pozadí jsou vzdálené mezi 50 a 70 mílemi, svítí slunce, obloha je s občasným mrakem, ideální podmínky pro focení. Jen si přejeme, aby se objevil nějaký objekt. A štěstí nám přeje, potkáváme skupinu kosatek. Chvíli je sledujeme, ale pak je ztrácíme a plujeme dál. Následují výkřiky: “breaching, breaching!” …na můstku si všimli, že v dálce vyskakují velryby, pravdepodobne keporkaci. Bohužel, než se k nim dostaneme na přijatelnou vzdálenost, už nemají na hraní náladu a moc nespolupracují. Satisfakce přichází za chvíli, kdy se k lodi doslova připojuje jeden keporkak a několik plejtváků malých. Fotíme jako o život tyto velryby v ledových krách….
Scenérie je stále úchvatná, hory v pozadí a navíc vjíždíme do místa, kde je velký výskyt plovoucích ledovců. Opět se kocháme nekonečnými odstíny modré barvy,která přechází do zelené v hluboké vodě a nahoře do blankytného nebe. Navíc nacházíme tuleně leopardího, který má zájem stát se filmovou hvězdou. Skáče ze kry do vody a zase nazpátek, projíždí pod lodí, nádhera. Doufám, že se povedly nějaké fotky.
Později odpoledne dojíždíme k malému ostrůvku Fish Island, kde je kolonie tučňáků kroužkových (Adelie Pinguins) a kormoránů modrookých (king shag?). Tady trávíme zbytek dne asi do půl sedmé, pomalu se zatahuje, musím vytáhnout blesk. S bleskem fotím dost nerad, na fotkách je to vždy poznat, ale nějakým, mně záhadným způsobem, Nikon dokázal , že použití jeho blesku není tak nápadné. Opět je k fotografování nutno minimálně sednou, nebo kleknout, což v hromadách výkalů tučňáků a kormoránů není nejpříjemnější. Špína se dá opláchnout, zápach obchodu s rybami nám zůstává.

20.den, 7.2. 2012, Fish Island – Marguerite Bay

Celý den ve znamení přesunu, cesta cca 20 hodin, prodloužená hledáním nezamrzlé trasy, moře docela bouřlivé, trávíme přesun převážně na lůžku. Kolem třetí odpoledne jsme překročili jižní polární kruh.

21.den, 8. 2. 2012, Adelaide Bay, Avion (Ginger) Island

Ráno jsme probuzeni o půl páté Jeromem, který hlásí krásné světlo a hory, lemující pobřeží. Z vyhřátého postele se vůbec nechce, ale nakonec se mi to podařilo. Míjíme plovoucí ledovec se skupinou tučňáků a loď je tak blízko, že vrhá stín na ledovou stěnu.
Konečně se dostáváme k ostrovu Avion, kde je bohužel zákaz vylodění, tak pokračujeme ještě kousek na Ginger Island. Je zde vše, co si může člověk přát: buřňák obrovský (Southern Petrel), tučňaci kroužkoví (Adelie Penguin), lachtani (Fur Seal), několik rypoušů sloních (Elephant Seal), chaluhy a které na nás neustále nalétávají a brání hnizda s mladými.
Opět jsme si nikdo, v ranním zápalu nevzal pití, takže po nějakých šesti hodinách focení jsme vyschlí na troud. Odjíždíme na loď s “pocitem dobře vykonané práce” a spokojení s výsledky našeho snažení. Hned po návratu do sebe každý zvrhne několik sklenic vody, pivo a hned je nám líp.
Jerome hledá kotviště a nakonec ho nachází u Anchorage Islandu, kde jsme alespoň chráněni před větrem a přibojem. Čím jsme jižněji, tím hůř se hledá místo k přenocování. Břehy jslou zaledněné, uzavřených zálivů je málo.
Barometr jde bohužel zase dolů, dá se předpokládat zhoršení počasí, na druhou stranu Jerome předpokládal, že už dnes dopoledne začne přecházet další fronta; ta má zatím zpoždění a díky tomu se dnešní den opravdu povedl.

22.den, 9. únor 2012, Anchorage Island – Red Rock

Čas naší expedice se před nedávnem přehoupl do druhé poloviny. Je pravda, že na jedné straně se mi stýská po rodině, na druhé straně jsou zážitky tak intenzivní, že někdy mám problém si vzpomenout na ráno při večerním psaní deníku.
Dnes jsme měli na výběr: zajet do fjordu Laubeuf, kde by možná byla šance vidět kosatky při lovu tuleňů, nebo pokračovat více na východ. Zprávy z australské lodi, kterou jsme míjeli na britské základně však hovořily o tom, že poslední kosatku zde viděli před týdnem, plovoucích ker, na kterých tuleni odpočívají není moc a navíc je ve fordu bílá tma. Po delší diskusi jsme zvolili jet za sluncem a teď se plavíme směr východ. Docela to fouká, okolo 40 uzlů, což s lodí znatelně pohupuje
Posádka australské lodi má zajímavou práci: školí britské vojáky v kurzech na přežití. Mají vždy dva měsíce 28 vojáků speciálních jednotek. Polovina z nich je na palubě a druhá část na pevnině a následně se střídají. Pravděpodobným kapitánem byl asi šedesátiletý šedovlasý muž, který při rozhovoru s naší posádkou pobíhal po lehce zasněžené palubě bos…..
Pokračujeme opšt jižním směrem a pomalu se blížíme k hranici ledu, který nam dříve či později cestu uzavře. Cesta ubíhá ve znamení sílícího větru, jehož síla nás po chvíli zahání do vodorovné polohy. Nastupující příznaky mořské nemoci se skutečně nejlépe léčí vleže Míjíme plovoucí ledovce s dramatickou oblohou v pozadí, ale snažím se šetřit závěrku (a následné mazání nepovedených snímků), tak se krotím v cvakání….
Okolo sedmé večer doplouváme za stále silného větru, ale za slunce,  k ostrůvku Red Rock, kde je jedna z nejjižněji položených kolonií tučňáka kroužkového. Větrem vyfoukaná skála, na které hnízdí několik set párů těchto hezkých ptáků. Motáme se po ostrově , hledáme nejlepší kombinaci ptáků a pozadí, válíme se ve výkalech, které se tu nahromadily v průběhu mnoha let, prostě si to užíváme. Jako bonus dostávám plnou dávku od tučňáka, který si ulevil přímo do mého obličeje. Brýle a půl tváře mám pokrytou mazlavým “čímsi”, které naštěstí ve prudkém větru rychle schne. Je super světlo na focení, tučňáci docela spolupracují, takže využíváme  čas a slunce, které zde svítí až do dvaadvacáté hodiny a na loď se vracíme po půl jedenácté….Utahaní, ale spokojení s fotoúlovky se dáváme do večeře, myjeme nádobí a jdeme stahovat karty a psát deníky. Do postele se dostáváme až okolo jedné v noci, což vlastně nevadí, protože je ještě světlo.

23.den, 10. únor 2012, Red Rock Island – Terra Firma Island

Ráno ještě spíme a posádka za pomoci Vládi odvazuje loď. Tu jsme včera pomáhali “ukotvit” několika lany mezi dvěma skálami. Je dost neuvěřitelné, že Jerome s lodí dokáže manévrovat na prostoru jen o málo metrů delším než je loď samotná.
Plujeme na jih a dnes to pravděpodobně bude poslední den plavby tímto směrem. Včera nám Jerome ukazoval předpokládanou čáru ledu. To znamená, že dál bychom se dostali už jen na palubě  nějakého akademika neboli ledoborce. A skutečně před poledne se začínáme proplétat mezi plovoucími krami. Občas mně napadá, že trup lodi je ocel, 6 mm silná, pod čárou ponoru zesílená až na 8 mm. Při odsunování ker, z nichž některé jsou skoro stejně dlouhé jako Golden Fleece bych dal přednost několika centimetrům oceli.
Směřujeme k ostrovu Terra Firma, kde má být krásný výhled na Antarktický poloostrov. Ledovými bariérami se pomalu prokousáváme blíž a blíž. Kapitán je od rána trochu nervozní, což ani nám na klidu příliš nepřidává. Navíc se, při pohledu na blížící se ostrov s vysokým kopce, zapojuje i naše lenost, takže si říkáme, že by snad bylo i lépe, kdyby nás led zastavil před dosažením břehu. Opak se však stal pravdou a najednou nás Jerome žene z lodi se slovy, ze jsme pomalí, že máme příležitost, která se naskytne jednou v životě…..Nakonec jsme všichni v Zodiaku a jedeme na břeh. Hrabeme se do kopce, kam je dle Jeroma snadný přístup a jde to pořád hůř. Nakonec zůstáváme před “HIllaryho výšvihem” a kocháme se skutečné nádhernou scenérií. Jediný JIrka V. se vydává na vrchol a po jeho dosažení se vrací zklamán, že v propozicích slibovali horskou chatu na vrcholu a prodej buřtů. Prý tam nebyla…..
Je zajímavé, že přestože bych očekával v této ledové pustině ticho, je plná zvuků, až hluku. Je to hukot vln a především praskání pevninských ledovců, které jsou nadohled přes vodu a i kry, kterými pohybuje příboj naráží na sebe.
Po opětovném setkání s Jirkou sestupuje a na lodi si dáváme výbornou pizzu, kterou zatím Cathy připravila. Pomalu se vydáváme zpět polem ledových ker a odplouváme opět na sever. Dál na jih to nejde a samozřejmě máme k dispozici pouze určitý čas, takže přišel  čas pomalého návratu. To ovšem neznamená, že tím to končí. Myslím si, že i ppři zpáteční cestě budou zajímavě zastávky; hodně bych stál o to vidět Lemaire. Na cestě sem to nevyšlo kvůli mlze, tak teď budeme mít ještě jednu šanci.
Večer kotvíme pod Cape Calmetto.

Pokračování

V osm hodin mě probouzí Jirka a dáváme se na plavbu, kupodivu opět směrem jižním, Blížíme se ke Gerlach Strait, kde by měla být největší koncentrace kosatek v této části Antarktidy. Netrvá dlouho a potkáváme skupinu kosatek, o kterých se dozvídáme, že je to stejná skupina, která byla natáčena před několika roky týmem BBC. A jak je zde zvykem , tento tým trávil svůj čas na palubě “naší” Golden Fleece. Bohužel se mi potvrzuje zkušenost s focením kosatek včera i před několika lety na Aljašce: je to velmi silný zážitek, ale fotky nestojí za nic…… Při příští příležitosti (pokud nějaká bude) fotit nebudu, ale zkusím si to užít jen jako pozorovatel.
Po asi pětihodinové plavbě se dostáváme do zátoky, ve které byla zřízena argentinská výzkumná stanice. Velitel stanice nás kontaktoval rádiem a zjišťoval zda budeme kotvit, co zde budeme dělat a podobně. Vzhledem k přítomnosti argentinského bitevního plavidla to není zrovna příjemné.
Nicméně zanedlouho vplouváme do zátoky Cierva Cove, kde byla před dvěma dny spousta tuleňů leopardích (informace od Jeromeho syna, který tudy proplouval s jinou lodí). A ty jsou tady neustále. Povalují se na krách, plavou okolo, zvědavě nakukují, co se to na hladině děje. Fotíme jako blázni, protože takováhle příležitost nepřichází každý den. Kromě nás jsou zde dva zodiaky s argentinskými/australskými vědci, kteří nakonec s Jeromem nacházejí společné přátele a vyměňují si láhve s dobrým pitím.
Unavení ale spokojení pokračujeme směr Sterneck Island. Počasí se trochu zkazilo, je šedivá obloha, na východě přechází do tmavé barvy. Ve srovnání s předchozími dny je to změna k horšímu, ale fotky alespoň budou mít “antarktickou” atmosféru.
Po zakotvení okolo páté odpolední se ještě vyloďujeme na ostrově s kolonií tučnáků oslích (Gentoo penquins).  Není úplně snadné z “davu”  oddělit fotitelného jedince, ale nakonec se to trochu daří. Co se, podle mého názoru docela povedlo jsou fotky kormorána modrookého. Pustil nás na několik decimetrů a s pozadím plovoucích ledovců to myslím bude dobré. Takže zážitky dne jsou kosatky, tuleň leopardí a kormorán.
Po návratu na loď byla připravená velká karafa caipirinha. Skládá se z rumu (bílý rum-Brazílie, Kuba, Jamajka), cukr, limetka, nebo citron a spousta ledu. Super pití, ale člověk musí být opatrný, v opačném případě je konec velmi rychlý

14.den, 1.2. 2012, Sterneck Island, kotviště Wilhelmina Bay, Enterprise Island, A. Peninsula

Proubouzíme se do nádherného rána a hned po snídani (cca 10.00 se vyloďujeme na stejné pláži jako včera. Oproti včerejšku je to kompletně jiné místo. Světlo je narozdíl od předešlého dne naprosto dokonalé a fotíme opět “oslíky” s mladými, samice na hnízdě s vejci, krajinky s ledem a tučňákem a podobně. Jediná škoda je, že dnes tu nebyl kormorán modrooký jako včera, protože v dnešním světle by to bylo super. Po poledni vyrážíme dál a doufáme v setkánín s velrybami, popřípadě s kosatkami.
Plujeme nádhernou scenerií, kde ledpvce a kry hrají všemi odstíny modré, na některých krách odpočívají tuleni leopardí (Leopard Seal), na jiných zase tuleni krabožraví (Crabeater Seal). Vrchol dne, alespoň pro mne nastává v okamžiku, kdy Jerome staví u jedné kry s leopardem a vybízí nás, abycho nastoupili na ní. Protože jsem s Jirkou nejblíž, skáčeme na kru a loď dělá obrat okolo, zatímco my fotíme. Na jedné kře s tuleněm leopardím…. zážitek na celý život.
Druhý obrovský zážitek je mít keporkaka (Humpback Whale) těsně u lodi, tak, že člověk může cítit zápach jejích výdechu. Po ceste jsme s dvojicí takových zvědavců strávili skoro hodinu a moje předsevzetí, že příští kytovce fotit nebudu, že se budu jen kochat, vzalo rychle zasvé….
Dnes jsme s kolegy srovnávali náš pobyt v Jižní Georgii v roce 2010 se současnou výpravou. Víceméně jsme se shodli, že Jižní Georgia byla v naší dosavadní “kariéře” asi vrcholným zážitkem, přesto jí tato expedice začíná překonávat. Každý den je lepší, než předešlý a  trochu se v dobrém obáváme, co ještě přijde
Večer kotvíme u vraku velrybářské lodi Governorer, která byla postavena v roce 1913 a zde u ostrova Apendice již v roce 1915 ztroskotala díky vypuknutí ohně na palubě.

15.den, 2.2. 2012, kotviště Wilhelmina Bay, vrak Governoren, Enterprise Island, A. Peninsula

Ráno je už antarktické počasí, v noci začalo sněžit a je okolo nuly. Stále kotvíme u vraku, Jerome a Jose opravují něco ve strojovně, pravděpodobně ohřev vody, který nefunguje už  třetí den.
Včera jsme shlédli druhý díl dokumentu BBC Frozen Planet, na které se posádka lodi a Golden Fleece podílela v roce 2009 a 2010. Některé záběry jsou doslova úžasné, včetně těch, na kterých skupina kosatek loví plejtváka malého (Minky Whale). Slyšet v průběhu dokumentu komentář lidí, kteří přispěli k jeho vzniku je velmi zajímavé.

Možná je čas zmínit se o zkušenostech s funkčním prádlem firmy Brubeck, která mně před odjezdem kompletně vybavila jejich sortimentem. Používám je už druhý týden a zkušenosti jsou výborné. S sebou mám tři kompletní vrstvy, první, druhou a nejteplejší, které se dle podmínek vrství na sebe. Na funkční prádlo mám v podstatě tři požadavky: odvod potu, základní tepelná izolace a možnost dlouhodobého používání. Všechny tyto požadavky Brubeck splňuje. Po asi čtrnácti dnech každodenního nošení je stále velmi dobře použitelné. Čeká je ještě jednou tolik a jsem přesvědčen, že to půjde bez problémů. Vzhledem k podmínkám na lodi (sprcha jednou za cca 5 dní) a intenzitě používání je to vynikající výkon.

16.den, 3.2. 2012, kotviště Paradise Harbour, Ant. Peninsula

Ráno nás probudily motory už v pět ráno. Odplouváme, ale počasí je stále špatné, těsně po odplutí začíná opět sněžit. Po asi dvou hodinách cesty nás míjí skupinka plejtváků malých (Minky Whale). Podívaná je to super, ale už se ani nepokouším fotit. Hustě sněží, objektiv je plný sněhu. Viditelnost mizerná, chvíli pozorujeme a pak jdeme snídat. Chvíli poté potkáváme lodď National Geographic Explorer, která má na palubě dva americké  vědce a fotografy (kromě asi 150 turistů a 100 lidí posádky), Johna a Roberta, kteří se věnují studiu kosatek. Z roku 2009 se znaji s Jeromem, tak se zastavují na krátkou návštěvu. Dostáváme Robertovu vizitku s prosbou, abychom případné fotky kosatek poslali kvůli jejich identifikaci a migračním trasám. Hned poté nás navštěvuje skupina plejtváků malých (Minky Whale), doprovázená jedním keporkakem (Humpback Whale). Snažíme se je fotit, výsledek je vždy stejný – hřbet proti vodě, takže žádná sláva. Sekám jednu krajinu za druhou, typická davová psychóza: dělají to všichni, tak proč ne já…..:-)

Promrzlí, unavení se vracíme do lodi a dáváme si něco na zahřátí, takže teď už musím končit
Později ještě probírám fotky z odpoledne a je to tristní: docela se povedl ocas velryby proti  sněhové bariéře, jinak z krajinek bude použitelných pár fotek. Zcela jistě to chce víc přemýšlet, než to  bezhlavě “kosit”.
Ještě k lodím, které jsme dnes potkali: například NG Explorer má, vzhledem k počtu lidí na palubě veškeré zázemí, včetně posilovny. Dost dobře nechápu lidi, kteří se vypraví na desetidenní plavbu na podobných továrnách na turisty. Bezprostředních zážitků z pobytu v přírodě mají tito lidé, dle mého názoru, naprosté minimum. Samozřejmě je to pouze můj názor, nicméně asi je dobře, že takových turistů je většina. Pokud by bylo víc lidí, jako je naše skupina, byly by přeplněné všechny kouty planety, včetně Antarktidy.

17.den, 4.2. 2012, přesun z Paradise Harbour k ukrajinské stanici Vernatski

Předpověď na dnešní den není příliš příznivá, mělo by dost foukat. V naší oblasti rychlostí okolo 30 uzlů (převod do km/hod= krát 1,8), na sever od nás až 50 uzlů. Zatím jsme v chráněné zátoce, kam vítr nemůže, ale uvidíme po vyplutí. Jerome plánuje využít dnešního dne k přesunu do oblasti Lamair Chanell, které se nazývá Kodak Valley, díky alpskému charakteru zdejších štítů. Dnes, po vyhlášeném bankrotu zmíněné společnosti by se mohlo možná jmenovat Gigapixel anebo Silicon Valley.
Pokračujeme směrem ke Skua Islandu, kde je Ukrajinská výzkumná stanice. Místy se Golden Fleece mění na malý ledoborac při proplouvání úseky s ledovými krami. Nakonec stanici míjíme a Jerome “kotví” přímo na souvislém ledě, který už loď nezvládne. Po mojí otázce, zda je možno jít na led, vyfotit si usazenou Golden Fleece, Jerome nejprve zkouší sílu ledu a pak mně dává svolení. Za chvíli je na palubě celá posádka a k našemu překvapení na nás volá kdosi ze břehu. Po ujasnění se z něj vyklubal Čech, který zde už jeden a půl měsíce “přesluhuje”. Led uzavřel přístupovou cestu do zálivu a on zde musel zůstat.
Stále se nacházíme uprostřed tlakové níže, barometr spadl do oblasti, kde už není stupnice, chvílemi sněží. Otviráme další víno a povídáme si s Jeromem. Resp. on vypráví a my se snažíme pochytil o čem. Spát jdeme po půlnoci a já odcházím do postele s rozhodnutím: po návratu se pokusím udělat uzenou šunku, podobnou té, kterou měl Jerome.
Stanice Vernatski byla původně britská a byla postavena v průběhu expedice Penola. Před zhruba patnácti ley ji Britové prodali ukrajině, údajně za 1 dolar. Základna je rozlehlá, tvoří ji několik domů, menší haly a sloupy elektrického vedení, pravděpodobně od diesel agregátu.

Pokračování

6- 9. den 24.1.- 27.1. 2012, crossing

Přesun z Falkland na Jižní Shetlandy. Zatím čtyři noci a čtyři dny přesunu si tentokrát nevybraly svojí daň. Všichni jsme víceméně v pohodě, bez obtíží s rovnováhou a zažíváním. Přesto většinu dní a všechny noci trávíme v postelích, protože ve vodorovné poloze se to snáší lépe. Dnes večer (27.1.) jsme minuli první velký ledovec, plující mořem. Už míjíme první ostrovy shetlandského souostroví, takže zítra nás čeká vylodění a focení Hurá!!!

10.den, 28.1. 2012, Robert Island, Heywood Island,S. Shetlands

Tak konečně na břehu a hurá na to!! Po jednoduchém vylodění na Robert Islanu nás hned přivítal tuleň leopardí. Je to neuvěřitelná klika, protože Jerome s BBC ho loni naháněli a viděli jenom jednou. Vůbec máme štěstí – celý den nám svítí sluníčko, což je dle kapitána tak jednou v roce. Shetlandy jsou první bariérou směrem k Antarktidě a na počasí je to tady znát – vítr, sněhové přeháňky…To jsme zatím nepoznali, zatím nám Shetlandy ukazují svojí vlídnější tvář. Příroda je podobná té na Jižní Georgii, jen trochu dramatičtější, zvířata nemají z lidí moc strach, takže je možno fotit buřňáky (buřňák obrovský, Southern Petrel – ten se zeleným zobákem:-), chaluhy jižní, štítonosy a ostatní z několika metrů, občas i decimetrů.

Po rychlém obědě se rychle přesunujeme na Heywood Island, kde je obrovská kolonie tučňáků uzdičkových. U těch jsme vydrželi skoro až do tmy, protože je to luxusní focení v super světle a s možností výběru toho nejlepšího pozadí. Dokonce jsme viděli lovit a ulovit tuleně leopardího, což sice nemáme zdokumentováno, ale stálo to zato. Končíme okolo 22.00, přesto je ještě světlo a přesunujeme se na příznivější kotviště.

Měl jsem možnost vyzkoušet funkční prádlo Brubeck a zatím si vede velice dobře, závěry ale nechám na pozdější dobu

11.den, 29.12. 2012, Aitcho Island, S. Shetlands

Ráno se přesunujeme na krátkou vzdálenost od kotviště k Aitchi Island. Cestou míjíme nádherný plovoucí ledovec, na kterém se usadila skupina asi osmdesáti tučňáků uzdičkových. Skáčou po ledě jako na mačkách a je neuvěřitelné, že dokáží vyskočit až dva metry z vody  na led, který má sklon okolo  šedesáti stupňů a udržet se na něm.
Po dojezdu k ostrovu, na kterém je veliká kolonie tučňáku, jak jinak, než uzdičkových, chaluhy jižní, štítonosi, pár tuleňů a špičkové hory v pozadí.Fotíme celý den, s přestávkou na polévku a kafe v poledne a opět končíme okolo desáté hodiny odpolední, resp. večerní. Do dvanácti večeříme, myjeme nádobí a stahujeme fotky a pak jsme většinou tak mrtví, že si ani nestačíme vyčistit zuby….

12.den, 30.1. 2012, Astrolabe Island, A. Peninsula

Včerejší noci jsme vypluli od Aitcho Islandu, přes noc jsme se přesunuli o osmdesát námořních mil jižněji, směrem k Antarctic Peninsula. Mimochodem, obdivuji kapitána Jeromeho, který dokáže kormidlovat loď během noci. Monotónní hučení motoru, jemné pohupování  lodi (v lepším případě),  navíc únava z celého dne, to nejsou zrovna ideální podmínky k soustředění.
Stále máme mimořádné štěstí na počasí. Je slunečno, takřka bezvětří; posádka nám říká, že jsme velicí klikaři. Je to asi pravda vzhledem k tomu, že na Shetlandech je prý průměrně jeden slunečný den v roce. My jsme už měli dva Počasí zatím vypadá dobře i na zítra, den poté má přijít změna, tak uvidíme.
Ráno jsme měli krátkou poradu s Jeromem, který nám nastínil plán dalších dní. Plout tak jižně , dokud nám led dovolí…. Po cestě nás čekají nádherné scenérie, které máme nastudované z knih; teď to tu můžeme vidět na vlastní oči.
Okolo desáté ráno již kotvíme u Astrolabe Islandu, kde je kolonie tučňáků uzdičkových (zdejší nejpočetnější druh), a obvyklé ptačí druhy. Při vylodění nacházíme pláž obsazenou lachtany antarktickými, kteří však nejsou vůbec agresivní tak, jak je známe z Jižní Georgie. Jednak jsou to mladí samci a navíc není doba páření, takže cesta přes pláž je pohodlná.
Náš dnešní cíl je o něco výše. O zhruba sto výškových metrů nahoru suťoviskem je kolonie buřňáků obrovský (Southern Petrel, zelená špička zobáku), kteří zrovna krmí mladé. Po namáhavém výstupu se dostáváme přímo do centra a fotíme buřňáky z několika desítek centimetrů. Jsou k naší přítomnosti tolerantní, takže je možno pořídit i pár fotek rybím okem.
Po sestupu potkáváme průvodce z komerční lodi , kteří okukují terén, zda sem mohou zavést svoje červené tučňáky. Tak říkáme turistům, kteří jsou vybavení reflexními oděvy, aby je průvodci neztratili….

Po obědě vyrážíme směrem Tower Island, směrem na jih. Po cestě potkáváme plovoucí ledovce, které mají všechny odstíny modré… Znatelně se zde ochlazuje s každým kilometrem. Je tu také fantastická viditelnost. Díky tomu, že zde není takřka žádné znečištění vzduchu, je zde vidět na neuvěřitelné vzdálenosti. Dnes ráno jsme odhadovali vzdálenost k horám na Antarctica peninsula, naše odhady se pohybovaly do deseti kilometrů. Nakonec se ukázalo, že jsou cca dvacet námořních mil, což dělá kilometrů třicetšest.
Během plavby si kapitán všímá asi osmi velryb, keporkaků. Zůstáváme u nich asi hodinu a po další půlhodině nás překvapují kosatky (typ B). Je z toho opět hodina a něco a pak pokračujeme na kotviště u Tower Islandu. Upřímně musím říct, že moje fotky velryb ani kosatek nejsou nic moc, ale vše vynahrazuje zážitek, když pod lodí proplouvá kolos, dlouhý dvacet metrů. A když na člověka vydechne při pobytu na hladině, je to zázitek navíc umocněný pachovým vjemem Keporkaci si moc zuby, resp. kostice často nečistí.

Pokračování

1.den, 19.1. 2012, odlet z Prahy

Odlet z Prahy proběhl bez větších komplikací, co se týká nadváhy našich fotobatohů a než jsme stačili vypít dvě piva, vystupovali jsme v Madridu. Naší pětku (Vašek, Jirka V. Jirka Š., Vláďa a já) teď čekalo asi sedm hodin na přípoj do Santiaga de Chile. I to se podařilo přežít a přesně pět minut před půlnocí odlétáme ze starého kontinentu.

2.den, 20.1. 2012, Santiago de Chile

Cesta do Santiaga trvá tímto směrem nekonečných čtrnáct hodin. V letadle, kde si nemůžete natáhnout ani jednu nohu to není nic příjemného, nicméně dočkali jsme se a na letišti nás (na rozdíl od minule) čeká pět zavazadel, což je ten správný počet. Teplota ve městě je ráno příjemných osmnáct stupňů, které po obědě přechází v již ne tak příjemných třicetdva nad nulou. Vzhledem k naší antarktické výbavě nic moc příjemného. Už po cestě z letiště nám náš průvodce radí, čeho se případně vyvarovat při návštěvě města. Dlouho volí slova a nakonec z něho vypadne, že vzhledem k našemu oblečení nemusíme mít strach z přepadení……..(Když tak na vás koukám…tak nevypadáte jako typičtí gringové) Zbytek dne, navzdory našim předsevzetím, trávíme v hotelu, nebo v hotelové restauraci, kde dělají dobré steaky.

3.den, 21.1. 2012, Falklandské ostrovy

Ráno brzký přesun zpět na letiště a hurá na Falklandy. Letadlo  létá pouze jednou týdně přes Punta Arenas, bohužel, díky napjatým vztahům Argentiny a Velké Británie, je to jediné spojení s pevninou. Navíc, v době našeho pobytu se blížilo třicáté výročí konfliktu a bylo zajímavé poslechnout si názory i z druhé, argentinské strany… Já jsem tu možnost dostal v dodávce z letiště Mount Pleasant do Stanley. Cestu s námi absolvoval i argentinský reportér a fotograf, kterého agentura Gama vyslala udělat článek o životě na ostrovech třicet let poté…..
Pak už následovalo přivítání s Jerome Poncetem, Catie a Juanem, který nahradil Lieva ve funkci navigátora. Narychlo jsme zaběhli do nedalekého supermarketu, nakoupili čokolády a “dezinfekci” ve formě několika lahví whisky a v noci jsme konečně vypluli!

4.den, 22.1. 2012, West Point, Falklandy

Jerome nám udělal nabídku, která se neodmítá: možnost zastavit se na ostrově Steeple Jason, kam je vstup pouze na povolení. Je to jeden z nejzápadnějších ostrovů celého falklandského souostroví a mezi milovníky přírody je vyhlášen tím, že je na něm největší kolonie albatrosů černobrvých, celkem asi 150.000 párů. S tím jsme samozřejmě souhlasili i za cenu mírné časové ztráty. Cesta ze Stanley trvá zhruba den (už na palubě lodi Golden Fleece), cestovní rychlostí asi sedmi uzlů. Noc trávíme u ostrova West Point.

5.den, 23.1. 2012, Steeple Jason Island

Tak konečně máme foťáky v ruce a nutno říct, že si to všichni užíváme. Hned po snadném vylodění nás objevuje trojice zdejších dravců a mrchožroutů – čimango falklandský. Na tyto ptáky jsem se těšil i vzhledem k tomu, že to je mé první setkání s nimi tzv. naživo. To, co nám kapitán tvrdil a já mu nevěřil je skutečnost, že tito ptáci jsou tak zvědaví na nové návštěvníky, že lezou doslova do objektivu. Pomalu se propracováváme dál od pobřeží a teď už se nedivím, že návštěva ostrova je snem každého, kdo na Falklandy zavítá: čimango, tučňák skalní, albatros černobrvý, chaluha jižní a další druhy ptáku v takových počtech a v takové blízkosti, že se o tom doma člověku ani nezdá. Počasí je nádherné, slunce a teplo, ale to si všichni uvědomujeme až večerním návratu na loď, kdy nám začínají hořet obličeje z prudkého slunce.

Pokračování

Přeji všem vykročení do roku 2012 tou správnou nohou!!

Cestou zpátky jsem se chtěl zastavit na oblíbeném rybníčku u Herálce, kde jsme několikrát fotili orla mořského s Helenou a Honzou Kuchyňkovými. Při poslední návštěvě se nám podařilo přilákat divoké kachny hned k přepadu a byly z toho, díky pohledu přímo od hladiny, docela povedené fotky. Jaké bylo moje překvapení, když jsme po kratším bloudění zaparkovali pod hrází a již zdálky viděli hlouček lidí s nezaměnitelnými bílými objektivy…. U rybníčku probíhalo fotografování Kuchyňkových dravců, pod vedením Ondry Prosického. Po pozdravech jsem se na chvíli připojil k fotografům a díky pohostinnosti Heleny, Honzy a Ondry jsem měl možnost cvaknout Mikiho (puštíka bradatého).